Naše první setkání s aktivní sopkou bylo na Hokkaidu v roce 2010. Byli jsme z toho úplně paf. Už tehdá jsem myslela na moji spoluzačku karatistku Katku z pomaturitního studia japonštiny, která pobývala delší dobu v Kagošimě a o aktivní sopce Sakuradžimně mluvila, jako by to by byla ta nejobyčejnější věc na světě. Z Hirošimy je to sem 600 km a když jsme si začali doma jezdit prstem po mapě a zjistili, že se právě sem podívat můžeme, začala jsem se fakt těšit. Koneckonců jsem ve své naivitě ještě netušila, že tu v půlce října bude pořád ještě 30 stupňů a že do běžného obrazu zdejšího Japonska patří palmy.

Když jsem dostal befél napsat pár vět o Hirošimě, řekl jsem si, že si to trošku zjednoduším, hodím sem odkaz na starý článek, jak jsme tu byli v roce 2010 a řeknu, že se od té doby nic nezměnilo. Bohužel, jednak jsem žádný článek o Hirošimě nenašel (pěkně jsme ty raporty tehdá odbyli), druhak se naše výprava rozrostla o další dva (skoro) dospěláky, takže jsme tentokrát, třeťak, Hirošimu chtě nechtě nasákli přeci jen docela jinak než tehdá.

Nagoju vnímám jako popelku jihu Honšú, proto jse si ji vybrala místo přeplněného Kjóta. Chtěla jsem, co nejméně turistů a esenci starého Japonska bez udání konkrétního historického období. Při rešerši se mi zatajil dech, když jsem narazila na Arimatsu a jeho tradici šibori. Příště, špatný doprovod. Místo toho jsme si naplánovali návštěvu malého městečka Taketojo, které si vysloužilo slávu výrobou sojovky, tamari a misa. Je zde posledních pět kvasíren a jdou dobře poznat po čuchu.

"Mami, mami, hele šinkansen!" Ječí na nástupišti Jáchym se stejným úžasem jako Eliška, když viděla poprvé Eifelovku. Jsme tu třetí den, ode dneška nám platí týdenní Japan Railpass na který ujedeme v následujícím týdnu asi 2700 km.

Nepatřím mezi snílky, jsem spíše tvor racionální. Přesto jsem chodila tímto světem s velikým snem: Vzít jednou děti do Japonska. A jak říkal Viktor Hugo: „Život je čekání na to, kdy se sny změní ve skutečnost.“ Jasně, že na to musí být děti "dost velké", "aby z toho měly rozum." Pořád je tolik důvodů to odložit, až jednou příjde den, kdy to odkládat není kam. Nejstarší dítě má maturitu na krku a vám dojde, že je to teď nebo nikdy. Koupili jsme letenky na podzimní prázdniny, napsali japonským rodičům a kámošce Chi-Chi.

Tenhle článek zmiňuje pár každodenností, kterých si tak návštěvník povšimne a možná by byla škoda na ně zapomenout. Stejně jako jsme byli při první návštěvě Japonska paf, jak se staré potkává s novým, i tady jsem na to narazila.