|
Japonsko 2025
Splněný sen: S dětmi v Japonsku - doma ve Fukušimě
"Mami, mami, hele šinkansen!" Ječí na nástupišti Jáchym se stejným úžasem jako Eliška, když viděla poprvé Eifelovku. Jsme tu třetí den, ode dneška nám platí týdenní Japan Railpass na který ujedeme v následujícím týdnu asi 2700 km.
Mým nejhlubším přáním bylo, abychom se všichni sešli s mými rodiči z Miharu. Mezi další bodíky mého japonského splněného snu patřila i návštěva onsenu a hradu. Dlouho jsem netušila, že si je tak honem splníme.
Narozdíl ode mě se děcka děsně těšila na japonské jídlo, což udělalo tatínkovi ohromnou radost. V Kóriyamě nás vzali rodiče na udon. Mé řemeslné já se tetelilo blahem. Hned u dveří stál pomoučený stůl, kde se hnětou a vyvalují nudle. O pár kroků dál se tlusté nudle vaří v obrovských várnicích. Přecházely mi zraky, nevěděla jsem, kam dřív s očima a nestíhala jsem fotit. K nudlím jsme si vybrali tempuru a nakonec mísu zalili vývarem. Bylo to moc dobré a Jáchym ocenil, že sedíme na židli u stolu. Vynikající se řekne japonsky "oiší". Na čaj jsme se stavili doma v Miharu. Když jsem viděla, jak vyrostly sakury, co jsme společně sázeli, úplně mě to odzbrojilo a zase jsem si jednou uvědomila, že už nejsem holčička. Následně nás čekala cesta do lázní nedaleko jezera Inawaširo. Hnedka jsme se vydrbali, vyzkoušeli naši venkovní lázeň, civilní oblečení pověsili do skříně a navlékli rjokanové jukaty. Očíhli jsme obě velké společné lázně podle rozvrhu a spali, jak mimina. Pro děti ta čtyřicetistupňová voda úplně nebyla lábuš. Potřebovaly by spíš mráz, aby si to užily. Já byla, ale v sedmém nebi. Moje láska k onsenu je nebetyčná a cachtám se ráda v té horké vodě i když je venku 30 stupňů.
Ráno Otík vyděsil rodiče, že byl běhat. Tatínek nás vzrušeně informoval, že tu jsou medvědi. Asi jsme si nakoupili po svatyních dost omamori a šintó kami doprovázeli naše kroky. Po snídani jsme ještě hupli bleskově do lázně a už mířili směrem k hradu Tsurugadžó v Aizu Wakamatsu. Prošli jsme si expozici a dozvěděli se o jeho pohnuté historii. Tatínek nám z vyhlídky ukázal, kde pracoval před léty v nemocnici a před obědem Wappa meši jsme i zmrzku ze zeleného čaje stihli.
Než jsme se rozloučili, sešli jsme se ještě na čaj s Jeanou, které vděčím za to, že si Japonsko ukořistilo kus mého srdce. Tyhle dva dny pro mě byly extrémně nabité emocemi a obrovskou vděčností.
Náš šinkansen z Kórijamy na jih měl asi dvacet minut zpoždění, což mělo za následek, že jsme mohli zažít Tokyjské nádraží v páteční večerní špičce, ale nakonec všecko dobře dopadlo a do Nagoji jsme dorazili jen s hodinovým zpožděním a plní zážitků.
(ah)
| Fotogalerie |
Foto s naším prvním šinkansenem Jamabikem.
|
Boží udonárna v Kórijamě.
|
Po 100 letech společná fotka. Tentokrát s českýma vnoučatama.
|
Takhle jsme sázeli v r. 2006 sakury před domem.
|
Takhle vyrostly do krásy.
|
V lázních je harmonické každé zákoutí.
|
Vnitřní lázeň.
|
Radost ze Sašimi.
|
Kuk.
|
Powerchillen po japonsku.
|
Venkovní lázně.
|
Venkovní lázeň je společná a obrovská, mohla jsem fotit jen proto, že tam nikdo nebyl!
|
Běžec, kterýho nesežral medvěd se rochní ve venkovní lázni rotenburo.
|
Natto! To musíme vyzkoušet! Prý se konzumuje jen na severu Japonska.
|
Venkovní zákoutí.
|
Zámek v Aizu Wakamatsu.
|
A jeho inari svatyně.
|
Mňam! Čajová.
|
V roce 1970 se právě tady zrodil pokrm ze sezónních potravin dušený v dřevěné nádobě z cyřiše wappa.
|
|
Wappu vyrobit trvá minimálně rok. Ohýbá se postupně. Krásný zážitek, skvělé jídlo.
|
I šinkansen má někdy své dny.
|
|
